Trenérský dotazník

Jak si ti daří v době koronavirové?

V době koronavirové se mi daří obstojně. V první řadě mi přihrála první rozhovor, kde nemusím hodnotit výkony týmu, za což jsem velmi rád. Práci učitele mám momentálně velmi ztíženou, protože nahradit plnohodnotnou prezenční výuku, tou u videa, je složité. Nicméně je to nová výzva, se kterou se zkrátka musíme vypořádat, a myslím si, že se nám to daří. Trenérsky jsem také našel způsob, jak v rámci možností dál posouvat své svěřence, tudíž si nemohu stěžovat. I přesto se moc těším, až se mi žáci vrátí do třídy a budu moct odvádět klasické halové tréninky.

Jak si se vlastně dostal k florbalu?

Asi do 15 let jsem se věnoval lednímu hokeji v Mladé Boleslavi, kde jsem působil na postu brankáře. Na střední školu jsem přešel do Turnova, kde jsem po chvíli začal s florbalem. Hrozně mě to chytlo hned od prvního tréninku. Po škole jsem běhával do haly, kde jsem si pinkal s míčkem a florbalkou na trénincích mladších kategorií, kam jsem chodil drobně vypomáhat Honzovi Kovářovi. Díky tomuto nadšení jsem rychle dohnal všechny ztráty, které jsem měl oproti ostatním a můj vztah k florbalu se tak pořád prohluboval. Musím říct, že „čisté“ prostředí florbalu a Honzikův přístup mě v začátcích nasměroval tím správným směrem. Vše samozřejmě za podpory rodičů a blízkých, která je naprosto klíčová. Na to jsem měl velké štěstí.

Co tě přivedlo k trénování?

Poprvé jsem k trénování přičuchnul na těch trénincích mladších turnovských kategorií, které jsem vyhledával a později jsem se snažil i přispívat a pomáhat. Někdy v této době jsem si začal uvědomovat, že tohle je směr, kterým bych se chtěl později vydat. Dokázal jsem být pro děti zajímavý, i když jsem se choval přirozeně a zároveň mě hrozně naplňoval ten pocit radosti, kterou děti vyzařují ve chvíli, kdy se naučí něco nového. To mě naplňuje dodnes. Navíc lze tento pocit svým způsobem dostat i ze starších i dospělých lidí, a to je pecka.

Co tě na práci trenéra baví?

Částečně jsem asi odpověděl v předchozí otázce. Naplňuje mě ten pocit radosti u dětí, které se naučí novým věcem. Učit je čelit výzvám a překonávat je. Budovat v nich správné návyky a principy, které jim budou nápomocné nejen ve sportu, ale i v běžném životě. Zároveň mě hrozně baví, že je to práce plná nových výzev, kde se každý den můžete posouvat a učit se novým věcem. Zpracovávat hromadu informací a předávat je dál. Srovnávat teorii s praxí a nacházet mezi nimi ten správný průnik, aby vše fungovalo. To je například u našeho „A“ týmu velmi složitá úloha.

Je naopak něco, co tě na trénování štve?

Jediná věc. Pokud se najdou v týmu lidé, kteří tomu sportu nedávají maximum, alespoň to „relativní“. Téměř nikdo v ČR není ve florbalu profík, ale zavázal se týmu/spoluhráčům/kamarádům o 15-20 lidech, že na té své úrovni podřídí zbytek volného času florbalu. Zaváže se v takové lize a na takové úrovni, kde ví, že je schopen plnit alespoň to minimum, které se po něm chce a později nedělá ani to. To mě vytáčí hodně.

Jak se podle tebe pozná dobrý trenér?

U dětí určitě tím, že se baví. Na tréninku i zápasech koluje hromada emocí a zároveň je neustále viditelný posun v naučených dovednostech. U dospělých kategorií tím, že má jeho tým nějakou tvář. Je vidět, že na něčem pracuje, což velmi často vede i k tomu, že hráče florbal baví, jelikož mají před sebou jasný cíl a rozumí tomu, co se na cestě k němu děje. To, že mám na poličce hromadu pohárů a můj tým vede o 20 bodů ligu tak nemusí nutně znamenat, že jsem dobrým trenérem. Určitě ne ve florbalu. To je můj názor.

Kterým kategoriím se v současnosti věnuješ a proč?

V Turnově se věnuji „A“ týmu a juniorům. Na Bohemce mám na starosti čtyři kategorie, přípravky – starší žáky. Mám to tedy celkem pokryté. Všechno trénuji, protože mě to baví a pomáhá mi to rozvíjet vědomosti v oboru, který mě zajímá.

Vybaví si ti nějaký výrazný nebo oblíbený svěřenec, který ti prošel rukama?

Začal jsem na Bohemce s ročníkem 2006, když byli kluci přípravky. Teď jsou tedy teprve starší žáci, takže o nikom ještě nemohu mluvit jako o výrazném svěřenci. Několik z nich má k tomuto označení našlápnuto a doufám, že se budu moci za pár let s někým z nich pochlubit.

Pokud bych měl přeci jen někoho jmenovat, tak by to byli asi současní turnovští junioři, které se snažíme postupně vpouštět na kolbiště Národní ligy. Hroznou radost mi udělal například Lukáš Švitorka, který mi minulý rok pomáhal krýt záda našeho elitního útoku a během toho se z něj stal jeden ze základních kamenů současného „A“ týmu. Určitě bych neměl zapomenout na Vojtu Hejduka, kterému jsem myslím celkem pomohl posunout jeho kariéru, a nakonec tak mohl nakouknout i do superligy (doufám, že bude Vojta souhlasit :D).

Jinak mými oblíbenými svěřenci jsou všichni hráči, kteří „drží hubu a makají“, a to nehledě na jejich aktuální florbalovou úroveň.

Jaký je nejsilnější zážitek, který máš spojený s florbalem?

Mým jednoznačně nejsilnějším zážitkem je můj první superligový gól, kdy jsem ve svém prvním střídání vůbec v samostatné akci prohodil obránce Mladé Boleslavi a bekhendovou kličkou vykoupal pravděpodobně nejlepšího českého brankáře Lukáše Bauera. I když bylo hlediště school matche úplně zaplněné dětmi, tak jsem při oslavě zahlédnul radujícího se tátu se ségrou, kteří měli ráno volno a mohli se přijít podívat. Ten zápas jsme prohráli, ale tenkrát to bylo jedinkrát v životě, kdy mi to bylo fakt úplně jedno. Ta radost všech mých blízkých ať už v hledišti nebo potom ve zprávách to celé přebila.

S turnovským florbalem mám těch silných zážitků hromadu. Třeba předposlední kolo tehdejší 2. ligy, kdy jsme bojovali o účast v Národní lize a doma jsme porazili tenkrát velmi silnou Plzeň gólem půl minuty před koncem. Tímto vítězstvím jsme si účast v nově vznikající Národní lize pojistili. Pak to jsou play-offové bitvy s Chomutovem, kdy jsme několikrát díky fantastickým týmovým výkonům a obětavosti porazili totálního favorita hrajícího o level lepší florbal. Když jsme porazili superligovou Českou Lípu, o kousek prohráli s Libercem nebo si nechali hrozně nařezat od Chodova. Poslední, který bych chtěl vypíchnout nad ostatní je víkend v Českých Budějovicích, kde jsme srovnali stav série z 0:2 na 2:2, abychom pak ve středu dokonali obrat a postoupili do semifinále. Takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Máš nějaký cíl nebo vysněnou metu, na kterou bys chtěl jako trenér dosáhnout?

Hodně trenérů by chtělo trénovat reprezentaci nebo někde v zahraničí. Já bych chtěl především vychovávat generace hráčů, kde se vždy pár jedinců prosadí do velkého florbalu a zbytek zůstane u florbalu či aktivního sportování i bez větších florbalových úspěchů.

Bonusy – ještě něco navíc

Už několik let působíš jako trenér mládeže na Bohemce, jak jsi tam spokojený?

V Bohemce jsem velmi spokojený. Nyní mám na starosti čtyři kategorie a jsem v pozici, kdy u těchto kategorií rozhoduji prakticky o všem. Navíc mám okolo sebe tým lidí, který mě respektuje, pomáhá mi a v případě nutnosti mě dokáže velmi dobře zastoupit.

Jak se ti žije v Praze, zůstaneš tam?

V Praze je blaze. Ačkoliv jsem nikdy nepřemýšlel o tom, kde budu žít, tak na Prahu si člověk prostě zvykne a už se mi odsud nechce. Nyní tu mám všechno, práci, byt, přítelkyni, a tak mi tu nic nechybí. Přesto si zatím velmi rád najdu třikrát týdně čas na cestu do Turnova a moc rád jezdím i k našim „na vesnici“.

Co tvoje kariéra učitele?

Spousta lidí mi říká, že nechápe, jak můžu dělat učitele na ZŠ a potom ještě trenéra dětí. Že je to pořád to stejný a nevydržela by s dětmi každý den celý den. Ty práce jsou ale hodně odlišné. Jako učitel musím často v dětech probouzet zájem o sport, zatímco jako k trenérovi už za mnou děti se zájmem o sport chodí a tam už jde více o to, něco je naučit. Navíc kromě tělocviku vyučuji ještě matiku, přírodovědu a vlastivědu a jsem třídním učitelem v 5. třídě. Zde se zase řeší úplně jiné věci než ve sportovním kolektivu. Prostě těch rozdílů je hromada a mě obě ty práce hrozně baví.